Trochu se obětovat. Trochu? Celý můj život je vzhůru nohama! 03

Černotu vesmíru, protkanou vzdálenými hvězdami, blízkými asteroidy a nejbližší nažloutlou planetou porušila Razor Crest, úspěšně se vynořivši z hyperprostoru. Vykroužila elegantní zatáčku a namířila si to k planetě. Vstříc jí letěla jiná loď, naopak planetu opouštějící. Ač na první lodi byly dvě inteligentní formy života a na druhé čtyři, srážce bylo zabráněno jen díky palubnímu počítači. Din a Grogu se totiž hádali. Tedy hádal se jenom Din. Grogu protestně pištěl a nakonec se pokusil po svém ochránci hodit Silou brašnu.
„Co děláš?“
Shodou okolností byla stejná věta řečena v té chvíli i v druhé lodi. Pronesla ji asi padesátiletá žena, dle postoje a výrazu zkušená ve výchově nezvedených mláďat.
„Lítám, to dělám,“ zněla odpověď přibližně dvanáctiletého kluka.
„Blbě. Kdo tě učil řídit?“
„Strejda Berek.“
„Hvězdy na nebi!“
Ehm, odkašlal si Com, palubní počítač.
„Jo?“
„Koukni.“
Gwen vzhlédla a se zaklením popadla knipl. Dosavadní pilot byl Silou odevlát na jiné křeslo. Nameless učinila riskantní manévr, ťukla Razor Crest do jednoho motoru a vrátila se na svou trasu. Gwen zapla komlink.
„A kdo učil řídit vás?“
Komunikační kanál chvíli staticky praskal. Pak naskočil:
„Cože?“
„Teda kdybych měla víc času, vyřídili bysme to dole. Ručně. Máte štěstí, na tu hromadu rozpálenýho písku se vracet nemíním. Prostě se naučte řídit.“
Gwen přerušila spojení a pokynula rukou.
„Pane Parisi, warp 8.“
Mossi se vesele usmál. Tohle to nikdy bavit nepřestane.
„Ano, madam.“
„A my,“ otočila se na kluka, který seděl uraženě v křesle, „si teď promluvíme o tvých žalostných pilotních dovednostech.“
Nameless vyrazila a zmizela v hyperprostoru.

Din zaraženě zíral na pípající komlink. Pak si všiml výstražně blikající kontrolky 'jste mimo příletový koridor'.
„Perkele.“
Razor Crest se nenápadně zařadila na správnou trasu a zanedlouho přistála na planetě všeobecně známé jako Tatooine.

Trochu se obětovat. Trochu? Celý můj život je vzhůru nohama! 02

Na opuštěném nádvoří rozpadajícího se a prakticky opuštěného hradiště (krysy, netopýři, ohlodané kosti v příkopě a zaklínači v celém počtu čtyři (sic!) se nepočítají) sedlal jeden Bílý vlk svého koně. Podle sedlových brašen to vypadalo na dalekou cestu.
„Geralté!“
Z polozbořené věže sešplhalo rychlostí veverky děvče.
„Kam jedeš? Kdy se vrátíš? Vem mě s sebou!“
Geralt se zamyslel. Cesta, která ho čekala, byla sice dlouhá, ale poměrně bezpečná. Ciri dlouho nikde nebyla, podívat se do světa nebude na škodu. Nenneke se stejně v každém dopise zajímá o její vývoj, vzdělání, pocity a jen bozi vědí o co všechno. Snad jí přímé setkání aspoň na chvíli umlčí.
„Dobře, sbal se.“
Ciri zajásala a vyběhla směrem ke stájím.
„Myslel sem, že nám ji tu necháš,“ zabručel Vesemir, který stál v bráně a tvářil se jako obvykle nenaloženě.
„Změna plánu.“
„Když ji budeš pořád vláčet s sebou, nic se nenaučí. Potřebuje soustavný výcvik, copak ti to není jasné?“
„Nenneke se po ní pořád ptá.“
„A co ti... Nenneke, aha,“ Vesemirovi poklesla ramena a rázem vypadal o sto let starší, „pak je to jasné. Šťastnou cestu.“
Geralt se pro sebe pousmál. Naštvané velekněžce ze svatyně Melitelé by se pravděpodobně vyhnula i morová rána.
Ze stájí se ozval výkřik nadšení a přes nízkou branku se plavným skokem přehoupl černý kůň s jezdcem.
„Iáháá! Kelpie!“
Kůň se trysem rozeběhl pryč. Geralt utáhl poslední řemínek a zvolna nasedl na Klepnu. Než se dostane ven z hradiště, Ciri bude nejspíš v Yspadenu a bude obhlížet tamní tržiště. Jen aby se to tentokrát obešlo bez rozruchu.
„Jednou si ta tvoje bláznivá dcera zlomí vaz.“
Tohle pronesl Eskel. Byl v lese lovit a zrovna se vracel. Nejspíš jen jeho reflexy zabránily tomu, aby ho Kelpie na cestě zadupala do země.
„Závidíš.“
Eskel se pousmál.
„Pozdravuj Nenneke. A do zimy se vrať.“
„Milé. Naučení a uzlík buchet mi nedáš?“
„Naučení stejně neposlechneš a místo buchet si posluž tímhle.“
Dva bažanti uhodili Geralta do prsou.
„Do zimy se vraťte oba. Bude tu bez ní nuda.“
Eskel mávl na rozloučenou rukou a vešel do hradu.
Geralt pobídl Klepnu a odjel. Ciri na něj ku podivu čekala u první zatáčky.

Trochu se obětovat. Trochu? Celý můj život je vzhůru nohama! 01

Nad mýtinou zakroužila loď. Poměrně malá, krátký trup vzadu rozšířený o dva mohutné válce motorů. Zakroužila a pak ztěžka usedla na rozblácenou zem. Motory ztichly, klapání a cvakání chladnoucího kovu přehlušilo zasyčení otvíraných dveří. Z lodi v oblaku páry vykročil mando.
„Zůstaň tady, jen něco ulovím a hned jsem zpátky.“
Din učinil pouhé dva kroky po rozbláceném povrchu, když se za ním ozvalo tázavé kníknutí. Mandalorian se zastavil.
„Co jsem řekl?“
Ticho.
Din si povzdychl a kdyby to bylo možné, sevřel by si prsty můstek nosu. Samozřejmě, Grogu ho neposlechl. Din se otočil, ale na nástupní rampě dítě nebylo. Mando se rozhlédl okolo.
„Zkiffeně!“
Nemáte tušení, jak rychle se dá běžet v beskaru neznámým terénem.
Mando ho odlovil právě ve chvíli, kdy se pokoušel strčit ruku do hmyzího hnízda. Následovalo ublížené kňourání a nespokojené vrtění.
„Grogu.“
Dítě se zklidnilo a dokonce se nechalo uložit do brašny.
„Na lovu budeš ticho.“
Din se pokoušel ingorovat Groguovo spokojené zavrnění a vnořil se do hlubin lesa.

O několik hodin vyplašených podivných živočichů, útočících podivných živočichů a nevyhnutelně spolknutých podivných živočichů s patřičnou dávkou bláta později se mando vynořil z lesa, na rameni místní ekvivalent spárkaté zvěře. Grogu ťapal kousek za ním, spokojeně za sebou vláčející cosi původně chlupatého, nyní mokrého, špinavého a pokoušejícího se utéct.
Din vkročil na rampu.
„Tak už to konečně pusť. Nemůžeš si to vzít s sebou, ani nevím, co to je. A jídlo už máme.“
Dítě protestně zamávalo tlapkami. Zvířátko toho bystře využilo a zmizelo v lese takřka světelnou rychlostí. Grogu se rozbrečel. Din na něj chvíli nerozhodně zíral a pak z kapsy vyndal koncovku ovládací páky. V zápětí bylo po breku a Grogu se klidně nechal odnést do lodi. Razor Crest se houpavě zvedla z mýtiny, setřásla ze sebe bláto a zmizela v oblacích.

Jedno malé písknutí

Jen takové malé písknutí. Žiju. A vůbec mi nejde psaní. Horko těžko vymýšlím, co by se tak mohlo dít na plese u pana Blakehursta i když rodina Bonnetova tam už dorazila a teď by se měla rozeběhnout zábava, že. Asi za to může situace v práci, kdy mě opravdu začíná lézt na nervy, že nemám vlastní kancl a že jedna nadřízená osoba by si měla všímat něčeho jinýho, než toho, kdo má co v práci (jestli se to dozví, což je sice možnosst nepatrná, ale co kdyby, tak ať přijde a pobavíme se o tom).
Tedy a i když mám rozepsáno i něco jinýho než Ravenlock, tak to se seklo taky po dvou stranách textu a tudíž je to taky k ničemu. Může se "spisovatel" úplně vyčerpat a už ho nikdy nic nenapadne?