?

Log in

No account? Create an account

předchozí | další

Panství Ravenlock 21.

Hovor, jak už to na prvních návštěvách bývá, se točil převážně okolo počasí a pokud vplul do jiných vod, byly to vody mělkých frází a nicneříkajících všeobecností. Nakonec změnila směr paní Bonnetová. Cítila, že tento neobsažný druh hovoru není u jejich hostitele příliš oblíben.
„Myslím, že vám to již můj manžel říkal, ale přece jen...“
„Co, paní Bonnetová?“
„Může se stát, že někteří lidé... nebudou příliš nadšeni vašim...“
„Zvěřincem?“
„Ano.“
„To jsem již zjistil,“ řekl pan Renard, „včera se tu zastavil pan soudce. Podle jeho názoru bych měl všechna svá zvířata postřílet, chlapce poslat zpátky do Ameriky nebo někam do cirkusu či do blázince a sám bych měl jít za nimi.“
„Víte, pane Renarde, Berryfield je klidná vesnice, život je tu tichý a vlastně největší rozruch tu bývá, když je trh. Musíte uznat, že vy byste byl předmětem hovorů i v Paříži nebo ve Vídni. A to jsou města zvyklá na ledascos.“
„Chápu. Ale i přesto mohl pan Newsam použít jiné formulace. Váš pan vikář, například, taky nebyl zcela jistě nadšen mým příjezdem, ale jeho obavy byly formulovány slušně a jasně. A stejně slušně a jasně jsem je i vyvrátil.“
„Naneštěstí nejsou pan vikář a pan Newsam zrovna v přátelských stycích,“ řekl pan Bonnet.
„Chápu. Pan vikář působí jako racionálně uvažující člověk. Zatímco pan Newsam...,“ pan Renard nedopověděl, ale všichni věděli, co chce říci.
Neústupnost až zabedněnost pana smírčího soudce byla známa po širém kraji. Zrovna tak jako ostrý jazyk jeho paní a nedomrlost jejich syna.
Jediné, kdo s ním dokázaly, s pomocí veškeré diplomacie, které byly schopny, jednat a něco vyjednat, byly paní Bonnetová a Susan.
„A pan soudce se vyjádřil nějak konkrétněji? Nebo to byla jen taková doporučení?“ zeptala se Margaret.
„Pokud si dobře pamatuji, použil frázi 'já na vašem místě'.“
„Takže doporučení.“
„Která mohu s klidem ignorovat. Ale nerad bych, abyste si mysleli, že snad podceňuji zabezpečení svých zvířat. Prosím, pojďte. Ukáži vám to. Zaručuji se za to, že klece jsou pevné a zamčené. A pokud vás to uklidní, většina mých zvířat je již postarší a rozhodně by neměnila pohodlné a teplé pelechy za chladnou a cizí jarní krajinu.“
Pan Renard vedl společnost na zahradu. Přes vysoký plot byly vidět jen vršky klecí. Ovšem nebyly to klasické klece, které byly k vidění ve zvěřincích cestujících po trzích a ukazujícících unavená, apatická a polomrtvá zvířata. Tohle byly rozsáhlé ohrady, napodobující krajinu, ve které zvířata žila původně. Pan Renard musel za úpravy utratit jmění.
Navozit na pozemek kameny a postavit z nich skalku, kde se teď v dopoledním slunci bezstarostně povaloval lev, přesadit několik vzrostlých stromů, přidat křoviny a vytvořit chladivý stín, ve kterém ležel tygr a zaujatě pozoroval okolí a nakonec zkombinovat oboje a vlčí smečce vytvořit klidné útočiště, dojista zabralo spoustu času a sil.
Pan Renard vedl společnost okolo klecí a představoval jednotlivá zvířata, která si pořídil na svých cestách. Indii reprezentoval tygr a panter, Afriku lev, dvě lvice a párek gepardů, Ameriku zase jaguár a puma. Celkem tu byl tucet kočkovitých šelem. Vlčí smečka čítala osm členů, ale brzo se měla rozrůst, jak podotkl pan Renard.
Ohrady byly tvořeny buď kvalitními ocelovými pruty, nebo dřevěným bedněním.
„Moji chlapci tu také nepřetržitě hlídají,“ dodal nakonec pan Renard.
Stáli před vlčí klecí. Zpoza mříže a křoví je pozoroval jeden obyvatel. Pan Renard na něj mávnul, vlk na oplátku mávl ocasem a zmizel.
„Jsou ještě nesví. Ale pokud tu zůstaneme, zvyknou si.“
„Jak se vlastně snášejí navzájem?“ zeptala se Margaret, když se vraceli zpět k domu.
„Je pravda, že Ráma a Mahrem se nemají příliš v lásce, ale nelze se divit. Tygr a lev jsou si vzájemnou konkurencí. A myslím, že se Mahrem také bojí, aby mu Ráma nepřebral Menen a Zauditu. Ostatní se snáší velmi dobře.“
„A nebylo by lépe přivézt Rámovi Sítu?“ zeptala se Susan.
„Bylo, ale nelze zaručit, že o něj bude stát,“ řekl pan Renard, „mohla by mu i ublížit.“
„Opravdu? To je zajímavé...“
„Byl jsem již několikrát svědkem, že tygřice i lvice dokázala svého nápadníka velice pocuchat. Až mi jich bylo líto.“
Mahrem, okolo kterého právě šli, nevypadal, že by měl nějaké starosti. Ležel a spal. Menen a Zaudita, dvě lvice, se procházely na písečném pásu pod skalkou a vypadaly, že na něco čekají.
Společnost se zastavila a pan Renard přistoupil k mříži. Jedna z lvic přiběhla a nechala se podrbat za ušima.
„No, vždyť už to bude, holčičky...“
Lvice zamručela.
Na Margaret bylo vidět, jak moc ráda by si taky podrbala lva, ale paní Bonnetová, která až příliš dobře věděla, co se její dceři honí hlavou, jí tiše řekla:
„Dnes ne, Margaret. Počkej s tím až za nějaký čas.“
Margaret zesmutněla, ale poslechla.
„Co vlastně bude, pane Renarde?“ zeptala se Susan.
„Oběd. Zvířata se krmí každý den ve stejnou hodinu. A vida! Už se to nese.“
K výběhu přicházel jeden z indiánů, v ruce vědro plné masa. K mřížím přiběhla i druhá lvice. Lev zůstával netečně ležet.
„Není to zrovna příjemný pohled, možná bychom se měli vrátit,“ upozornil pan Renard.
„Nemůže to být horší, než pozorovat pana Mollinse,“ zamumlala Margaret.
„Ale není slušné, koukat někomu do talíře,“ řekla paní Bonnetová.
„Kromě toho jsme už dojista vyčerpali dobu vhodnou pro návštěvu. Pojedeme domů,“ zavelel pan Bonnet.
Když stáli u kočáru a loučili se, podal panu Renardovi ruku a řekl:
„Doufám, že nám oplatíte návštěvu. V nejbližší době nás dopoledne najdete vždy doma, pane.“
„Dovolím se dostavit, pane Bonnete.“
Pan Renard pomohl dámám do kočáru a pak už jen zazněly poslední pozdravy a poděkování.
Když kočár vyjel z brány, Margaret se otočila. Pan Renard ještě stál přede dveřmi. Kočár zatočil a keře zakryly výhled.

„Jsi spokojená, Margaret?“ zeptal se ještě v kočáře pan Bonnet.
„Jsme spokojeny všechny, pane,“ odpověděla za ni paní Bonnetová, „pan Renard je opravdu slušný mladý muž.“
„Nu, mladý již asi moc nebude. Na skráních jsem mu zahlédl šedivé vlasy.“
„Ale to přece neznamená, že je starý, tatínku. Co když je má od těch dobrodružství a dramatických situací, které prožil?“ řekla Margaret.
„Takže bude velice vyrovnaný a nějaké řeči a sousedské pletichaření ho nevyvede z míry,“ dodala Gwen, „čili se k tobě docela hodí, sestřičko.“
„Myslíš?“ skepticky se zeptal pan Bonnet, „je moudré dát dohromady dva lidi, kteří inklinují k bláznivým dobrodružstvím? Řekl jsem sice, že budu rád, až moje děti opustí rodný dům, ale nemusí to být až do Afriky.“
„Ale vždyť pan Renard říkal, že se chce usadit.“
„A já znám svou dceru a její přesvědčovací metody. Ale myslím, že trochu předbíháme. Pochybuji, že se za námi žene s kyticí v jedné a s prstenem v druhé ruce.“
„Pro jistotu se podívám,“ řekla Susan a vyklonila se z kočáru, „vlastně se za námi opravdu někdo žene,“ prohlásila.
Pan Bonnet se vyklonil z kočáru a pak se usadil zpět na své místo.
„Ano, ale to je posel, ne pan Renard.“
Jezdec přibrzdil svého koně u okýnka kočáru.
„A ani to není posel, ale podkoní pana soudce,“ řekla paní Bonnetová.
„Copak se děje?“ zeptal se pan Bonnet.
Jezdec mu beze slova podal tlustý dopis. Pan Bonnet ho převracel v prstech a pak přelomil pečeť. Čtyřstránkový dopis byl popsán do posledního místečka.
„Máte počkat na odpověď?“ zeptal se pan Bonnet.
Podkoní zavrtěl hlavou.
„Musím se hned vrátit, pane. Přeji dobrý den.“
Jezdec smekl klobouk, obrátil koně a zmizel v prachu cesty.
Pan Bonnet si povzdechl.
„Tak copak mi pan soudce píše?“
Dopis byl jako jeho pisatel. Nabubřelý a nevyvratitelně přesvědčený o své pravdě. Velice se podobal páně Mollinsovým dopisům, ostatně Margaret razila teorii, že ti dva jsou určitě nějak zpřízněni. Když se s ní svěřila ostatním, její otec to odmítl s tím, že jeden neotesanec v příbuzenstvu je zkouška, ale dva už jsou trest Boží a on si není vědom, že by v poslední době někoho zavraždil, okradl nebo usnul na mši.
Celý dopis hřímal o nebezpečích, které pan Renard přináší do vesnice a okolí. Mluvil o roztrhaných ovcích a pastevcích, vyvrácených stromech a pobořených zídkách, rozbitých chalupách a v neposlední řadě o vyděšených, zneuctěných a posléze snědených vesničanech. Bylo to jako výjev z Apokalypsy. Pan Bonnet byl vyzýván, či mu snad dokonce bylo rozkazováno, aby se okamžitě dostavil do domu pana soudce, kde bude domluven další postup.
Kočár dojel zpátky na Ravenlock House v naprostém tichu. Pan Bonnet četl dopis a zbytek rodiny se ho neopovážil rušit, když viděl, jak se při tom mračí. Sotva vůz zastavil, pan Bonnet beze slova zmizel v pracovně. Rodina se ani nestačila upravit, když bylo zazvoněno a Charles, který se na ono zazvonění dostavil, byl poslán, aby si George osedlal koně. A když se podkoní objevil v hale, že je kůň osedlán, byl mu dán do ruky značně tenčí dopis a byl vyslán k panu Newsamovi.
Kopyta zaskřípala na štěrku a George vyrazil. Pan Bonnet zůstal v pracovně a paní Bonnetová začala aranžovat oběd. Teprve po něm se odvážila manžela zeptat, co vlastně v tom dopise stálo.
Pan Bonnet byl stručný.
„Pan soudce mi napsal vlastně totéž, co řekl panu Renardovi. Odpověděl jsem, že to neshledávám pravděpodobné a že pokud bude chtít něco učinit, že to bude činit bez mé podpory.“
Paní Bonnetové vyskočily na čele starostlivé vrásky.
„Ale drahý... snad jste to neměl říci tak otevřeně... pan soudce by se mohl urazit...“
„Nebojte se, drahá. Zaobalil jsem to do sametu a hedvábí. A ostatně, i kdyby se pan soudce někde urazil, zbyde ho stejně dost.“
Tím toto téma uzavřel a šel se projít po zahradě. Margaret zmizela v knihovně, Susan šla napsat dopis a Gwen s paní Bonnetovou zamířily do kuchyně. Bylinky, sušící se všude možně, potřebovaly obrátit, prohlédnout a některé i uskladnit.

Další den se na Ravenlock House sjela poněkud větší společnost. Kapitán Fletcher s chotí a s nimi i paní Terese Raveburry, paní Alice z Treecham Abbey a slečna Anne Teemingová. Oba kočáry přijely téměř současně a chvíli trvalo, než se všichni jak se patří přivítali. Kapitán Fletcher, muž poněkud odměřený, jak už to u námořníků na souši bývá, se po pozdravech stáhl do pozadí a pozoroval, jak jeho žena, veselá a nadšená, že zase vidí své přítelkyně, objímá jednu po druhé, ptá se na tisíc věcí a odpovídá na další tisíc a to vše venku, málem ještě s jednou nohou v kočáru. Pan Bonnet vrhl na pana Fletchera zoufalý pohled, na který bylo odpověděno rezignovaným pokrčením ramen. Kapitán věděl, že teď by jeho ženu nezastavila ani Armada. Tento ruch ovšem netrval dlouho. Po představení slečny Teemingové se společnost přesunula na zahradu. Tam uplynuly následující hodiny ve slušném a kultivovaném hovoru. Popsala se nejrůznější námořní dobrodružství, projednaly se události proběhlé v okolí blízkém i vzdáleném a patřičně se poškádlila i paní Raveburry, neboť její sídlo ve Skotsku, ponurý a studený hrad, byl terčem žertů v každém dopise.
Paní Magdalene se spokojeně opřela v křesílku.
„Jsem moc ráda, že vás všechny zase v pořádku vidím. A co že tu není pan Mollins? Psaly jste přece, že tu bude... nebo jsem si to spletla?“
„Ne, nespletla. Pan Mollins musel nečekaně odjet.“
„Opravdu? Nu, co se dá dělat...“
Paní Magdalene nevypadala, že by ji to velice mrzelo.
„Nemusíte být smutná, Magdalene. Pan Mollins se vrátí a bude přítomen i na plese.“
„Oh... vážně?“
Teď již zněla paní Magdalene zklamaně.
„Ale myslím, že se nemusíte bát. Pan Mollins se vám vyhýbá, jak jen může. Již třetí rok.“
Paní Magdalene se stále netvářila spokojeně. Nebylo divu. Někdy stačilo pobývat s panem Mollinsem v jedné místnosti, aby měl člověk zkaženou náladu.
„A jaký důvod ho přiměl k odjezdu? Musí to být nepraktické, odjíždět a zase se vracet. Pro vás přece také.“
„Důvod byl...,“ začala Gwen váhavě, „důvod vlastně ani nevíme. Dostal dopis od paní hraběnky a značně ve spěchu opustil náš dům.“
„Ach... v tom případě je to pro vás ještě obtížnější. Vždyť ani nevíte, kdy se vrátí.“
„Ono nám to ani nevadí. Až se pan Mollins vrátí, ubytuje se u Páva.“
Tak? Poznal, že by překážel?“
Spíš je to pro to, že hostinec je blíž... je blíž...“
Čemu?“
Jeho snoubence.“
Prosím?“
„Pan Mollins... se zasnoubil.“
„Opravdu?“ projevil hlasité podivení kapitán Fletcher, zatímco jeho ženě se nedostávalo slov.
„Ano...“
„A která slečna... hm... je ta šťastná?“
„Charlotte Galeová.“
„Není možná!“ nechala se slyšet paní Raveburry, která si zatím zaujatě povídala se Susan a slečnou Anne a z druhého rozhovoru zaslechla pouze tuto podstatnou informaci.
„Je,“ přikývla Margaret, „a i když je to nečekané a možná i nepochopitelné, rozhodně je to lepší než...“
„Dáte si ještě někdo čaj?“ zeptala se Susan rychle a vrhla na sestru varovný pohled.
Ta ho oplatila pohledem tázavým.
„Margaret, dej si ještě koláč. A podej ty makronky, ať je ochutnají všichni naši hosté.“
Slova paní Bonnetové změnily téma hovoru společnosti na kuchařské umění slečen Bonnetových a o panu Mollinsovi a jeho zásnubách už nepadlo ani slovo. Jen paní Terese si vyměnila s paní Magdalene spiklenecký pohled. Po dalších pár větách to paní Magdalene nevydržela.
„Jak se tak koukám, vaše zahrada se zase od loňska změnila. Gwen, provedeš mě a ukážeš novinky, že?“
„Ráda,“ zvedla se Gwen.
Paní Terese se zvedla taky a všechny tři zamířily do hloubi zahrady.

„Takže Gwen,“ paní Magdalene se důvěrně zavěsila do slečny Bonnetové, „copak se tu stalo?“
„Já ti nerozumím, Magdalene...“
„Ale rozumíš. Co se tu stalo?“
Gwen vzdychla.
„Pan Mollins... si nejdříve myslel na někoho jiného.“
„Ne...“
„Ano...“
„Hm...,“ zamyslela se paní Magdalene.
„A kolikrát jste ho odmítli, než to pochopil?“ zeptala se paní Terese, která si až příliš dobře pamatovala zabedněnost pana Mollinse.
„Popravdě řečeno, stačilo jen jednou.“
„Opravdu?“ údiv paní Terese byl nelíčený.
„A... hm... stačilo opravdu jen odmítnout?“ zeptala se paní Magdalene.
„Tedy...“
„Gwen, čím si ho praštila?“
„Pěstí,“ špitla slečna Bonnetová.
Paní Magdalene vyprskla.
„Tedy slečno Bonnetová... jak jste jen mohla...,“ začala paní Terese.
„Já vím...“
„... to udělat bez naší přítomnosti,“ dokončila větu paní Terese.
„Pravda... vždy, když pana Mollinse vidím, mám neodolatelnou chuť, nechat ho protáhnout pod kýlem. A můj drahý manžel jen těžko zvládá nepoužít zbraň.“
„A já jsem si už mnohokrát říkala, že by zasloužil strčit do bažiny. Ovšem, když už jsi použila těchto... pádných prostředků, musel udělat něco opravdu hrozného. Obyčejná žádost to tedy dozajista nebyla.“
„On... se pokusil...“
„Gwen...?“
„Mě políbit...“
Rozhostilo se zhrozené ticho. Pak paní Madgalene vyprskla několik nadávek, které se naučila na moři a paní Terese řekla něco gaelsky. Znělo to velice ošklivě, i když Gwen neměla tušení, co to vlastně znamenalo.
„A Charlotte nevadí, že bude mít za manžela takového...“
„Také jsme se ptaly... říkala, že si zvykne. Však si prý každá zvykne.“
Paní Magdalene si odfrkla.
„No, myslím, že si s panem Mollinsem na plese trochu promluvím. Osvětlím mu, jak moc máme Charlotte rády a jak moc očekáváme, že se jí bude dařit.“
„A jak snadno se jeden může octnout zabahněný pod kýlem,“ dodala paní Terese.
„Ale necháme už tohoto nepěkného tématu. Raději nám řekni něco o tom panu Blakehurstovi.“
„Já... a co byste tak rády věděly?“
„Všechno,“ prohlásila paní Magdalene.

Obejít zahradu by za normálních okolností netrvalo dlouho, ale to by se nesměly přítomné dámy každou chvíli zastavit a debatovat tu nad novým záhonem, tam nad novým keřem. A ovšem nad panem Blakehurstem.
Sotva prošly půl zahrady, když se na cestičce mezi nakvétající levandulí a zimolezem potkaly s kapitánem.
„Copak se děje, drahý?“ zeptala se paní Magdalene.
„Měli bychom se odporoučet, drahá. Doba na návštěvy dávno minula.“
„Opravdu? Zdá se mi, že tu nemůžeme být tak dlouho.“
Paní Terese vylovila hodinky na řetízku a odklopila víčko. Pak ukázala malý ciferník paní Magdalene.
„Probůh! Tolik hodin? To je hrozné!“
„Ale Magdalene, vždyť jsme se rok neviděli a jste přátelé. Na nějakou tu hodinku hledět nemusíme,“ chlácholila ji Gwen.
Všichni se vydali přes trávník k domu.
„A to jsme si ani všechno nepověděli,“ vzdychla si paní Magdalene, když už seděli v kočáře.
„Dopovíme si to na plese,“ řekla Gwen.
„Nebo po něm. Na plese myslím, že bude téma hovoru úplně jiné,“ řekla Susan.
„Pravda. Tedy uvidíme se zítra na Heatherwell,“ řekla paní Magdalene.
Kočáry se rozjely.
„No a my bychom se měly pomalu chystat,“ řekla paní Bonnetová a gestem nahnala své dcery dovnitř.
Pan Bonnet a Edmund je následovali pomalu a s blahým vědomím, že jich se natáčení vlasů na papírky, žehlení stužek a sukní a podobné starosti netýkají.

Comments

( 11 připomínky — připomínka )
certisko
Jun. 19th, 2017 12:28 pm (UTC)
Absolutně boží!
Renardovy výběhy jsou skvělé, kočičáci a vlkoušové included.
Pan Bonnet opět perlí a vedle něj obzvláště Margaret s teorií o příbuzenství Mollinse a pana soudce.
(rejpalismus - o odpovědi panu soudci dopisem: "neshledávám pravděpodobnÝM")
Příjezd paní Magdalene mě nadchnul a zejména pak to krásné navazování v rozhovoru mezi ní, paní Ravebury a Gwen v zahradě. Skví skví skví a muhehe.
jessa_madrin
Jun. 21st, 2017 07:31 pm (UTC)
Díky! :)

(nevím... proč tam nemůže být pravděpodobné?)

:)
certisko
Jun. 21st, 2017 08:17 pm (UTC)
To je to, jak jsme se bavily minule u Dextera - stejnej případ, jako "stát se nějakým" a ne "stát se nějaký". Je to pádová vazba toho slovesa (kde je Kleio, když potřebuju správnou českou termitologii?) - shledávat něco nějakým (kým, čím - 7. pád). Kdyby se napsalo "neshledávám (to) jako pravděpodobné" tak už by to šlo (i když mi to nejde přes prsty).

Ale asi bychom na jasnější vysvětlení potřebovali češtináře.
wampera
Jun. 19th, 2017 03:41 pm (UTC)
mwhaaaaaa
sežeňtě Sítu, ... Ráma si to pak s Mahremem náááhodou vymění a bude XD Jadra chce "malá" Ligerčata. Představa toho jak s nimi jdou na procházku je nádherná. Páč jestli má pan místní smírčí soudce problémy se lvi a tygry, potká-li ligera asi ho trefí šlak XD a přitom jsou to takový úfafný košišty ... skoro půl tunový XD
jessa_madrin
Jun. 21st, 2017 07:33 pm (UTC)
:)
Ne.
Žádná Síta nebude... teda možná bude, ale rtozhodně nebudou žádný ligeři, ani tygoni ani nic... budeš mít vlčata, to ti musí stačit :)
(ne, vážně... to už by bylo trochu moc. Srtejnak si myslím, že pan Renard jen za krmení utrácí hromady peněz... nebo stáda dobytka)
terda
Jun. 21st, 2017 07:26 am (UTC)
To se mi líbí. Jako obvykle. Zvířátka jsou super. :) Jen poněkud nezvládám komentíkovat. :( *Kaje se*
jessa_madrin
Jun. 21st, 2017 07:34 pm (UTC)
To jsem moc ráda. :)
Mně stačí tohle pípnutí... :)
spiritofdream
Jun. 24th, 2017 07:39 am (UTC)
Hrozně se mi líbí hlavně ta pasáž s Renardem a to, že pro Rámu je nejlepší Síta, prostě aww.
Kendra Millionmoons
Jun. 26th, 2017 02:58 pm (UTC)
dl_blanca
Jun. 26th, 2017 05:45 pm (UTC)
Awww!
Skvělý Renardův zvěřinec... a skoro bych byla pro to, pokud pan soudce bude nadále dělat problémy, vypustit Mahrema k němu do zahrady, pak by viděl něco o 'roztrhaných vesničanech'...
*je krvelačná* *vlastně není, protože Mahrem by se maximálně prošel kolem, očichal by ho a to by bylo tak všechno*
Odpověď pana Bonneta na list mne zcela nadchla, stejně jako Margaretina teorie o spřízněnosti.

Terese a Magdalene jsou dobrá dvojka. A v kombinaci s Gwen je to naprosto nepřekonatelné. Pan Mollins se má na co těšit.
A mizející čas je taky naprosto přesně vystižený.
dain_ironfoot
Jul. 3rd, 2017 06:10 pm (UTC)
:-)
Ty dialogy jsou jako vybroušené drahokamy, nádhera!

Co je horší? Někoho zabít, nebo usnout při mši?
( 11 připomínky — připomínka )